16.4.2007-Zadarmo to nedáme

16. 4. 2007 | 00:00

Zdroj: Respekt str. 05 Domov TOMÁŠ PAVLÍČEK Vládci webu o nás vědí dost, přesto máme šanci se bránit Nejdřív chtěla jenom vědět, jestli nemá nějaké to kilo navíc. Potom se jednou ráno probudila a bylo jí na zvracení. Nedávno se rozešla s přítelem a hlavou jí začala kroužit obava, zda není náhodou těhotná. Pomalu se začala smiřovat s tím, že jí poroste břicho, koupí si těhotenské šaty a začne malému vybírat jméno. Může to ale být i jinak, dítě „zmizí“a začne nový život. Ona bude studovat teologii, jógu nebo tak něco. Následuje střih, potratová klinika a neodbytná výčitka - mohou lidé, kteří si nechali vzít dítě, doufat v odpuštění? Tahle nepříjemně osobní dilemata jedné ženy připojené na web mohou už půl roku vyčíst miliony lidí na planetě jen z toho, co si tato bytost, identifikovatelná jako klient číslo 672368, zadala do svého oblíbeného vyhledávače AOL. My všichni si teď můžeme krok za krokem číst v intimitách dalších 650 tisíc zákazníků, jejichž záznamy z firmy America On Line prosákly loni v létě na veřejnost. Zpráva tehdy vyvolala poprask, ale půl roku poté je ticho po pěšině. Webovou arénu ovládá spíš než ochrana osobních dat boj MTV s YouTube o autorská práva. Vývoj ale letí dopředu a vyhledávače vědí o svých zákaznících čím dál víc. Znepokojivé je především to, že kromě úzké skupiny specialistů nikdo z nás přesně netuší, co se s nimi dál děje. Má tedy smysl při zapnutí počítače trnout strachy, že nás někdo sleduje? Tak zlé to není, ale na místě je maximální obezřetnost. Nemějte obavy Den, kdy se databáze některého z internetových vyhledávačů dostane na světlo, musel jednou přijít tak jako tak. Americká firma AOL sice loni na konci léta tvrdila, že informace unikly omylem a odpovědného zaměstnance vyhodila, ale méně romantičtí lidé z branže jsou přesvědčeni, že tato společnost dala záznamy k dispozici záměrně, aby ukázala, k jakému pokladu mají vyhledávače přístup. „Máme přehled o tom, z jaké adresy dotaz přišel, co uživatel chtěl vědět, na jakou stránku se dostal, jak dlouho tam vydržel,“ popisuje stav Dušan Janovský z hlavního českého serveru Seznam. „Vedeme si statistiky nejčastěji hledaných slov.“ Ty pak Seznam vyvěšuje na svých stránkách. „My se tam dozvídáme informace v úplně nové úrovni kvality,“ pochvaluje si zdroje marketingový ředitel internetové firmy Actum Ratibor Líbal. „V klasickém výzkumu se člověk tváří tak, jak se od něj očekává. Třeba řekne, že se zajímá o geografii, ale ve skutečnosti nejvíc chodí na pornografické stránky.“ Naproti tomu web zrcadlí výtažek toho, jak se lidé skutečně chovají a co chtějí. Využití je opravdu široké - cestovní kanceláře mohou podle četnosti dotazů zjišťovat, o které země mají jejich potenciální klienti největší zájem, obchodníci s auty zase najdou na webu třeba informace o tom, co nejvíc přitahuje lidi, kteří na webu hledají nový vůz. Kouzlo informací z prohlížečů kromě obchodníků objevily i úřady. Americké ministerstvo spravedlnosti požádalo velké firmy typu Yahoo, Google, MSN nebo AOL - aby poskytly informace, které by pomohly v boji proti terorismu a dětské pornografii. Google se požadavku vzepřel a posléze uspěl i u soudu (nemusel poskytnout informace o hledaných frázích, ale odevzdal seznam části vyhledávaných adres). Nejúspěšnější vyhledávač se před časem dostal do centra pozornosti i kvůli tomu, že na žádost čínských úřadů nezobrazuje stránky kritické k tamnímu režimu. Ještě znepokojivější akci má v tomto smyslu za sebou firma Yahoo. Její pobočka v Hongkongu údajně předala komunistickým úřadům obsah e-mailové korespondence čínského disidenta Ši Taa, který na základě tohoto úniku skončil ve vězení. Právě tento extrémní příklad přibližuje nejožehavější část celého problému: možnost zneužití nasbíraných databází k průlomu do soukromí. Zástupci vyhledávačů tvrdí, že informace jsou dnes dobře střežené. „K údajům má přístup jen hrstka proškolených lidí a dostat se k ní lze jen šifrovaným připojením,“ píše se v e-mailové odpovědi Michala Illicha z české společnosti Jyxo. Zdrojem našeho klidu má ale být především to, že firmy nesledují konkrétní lidi, ale trendy. „Zjednodušeně řečeno nám jde o to, kolik lidí hledá mléko nebo ponožky, ale ne, co chce Franta ze Lhoty,“ říká Dušan Janovský. Podobně to vidí i profesor ČVUT a soudní znalec v oblasti komunikačních technologií Vladimír Smejkal. „Mohou se dozvědět, na jakém počítači požadavky padly, ale už ne, kdo konkrétně seděl za klávesnicí,“ říká Smejkal. Pro koho to je? Pobídky ke klidu je ale možné celkem snadno zpochybňovat. „Identifikovat člověka, který v daný moment u počítače seděl, pochopitelně lze. Když někdo posílá dotaz přes server naší univerzity, může ho dohledat třeba administrátor serveru,“ upozorňuje ředitel Ústavu informačních studií a knihovnictví na pražské filozofické fakultě Richard Papík. A ještě horší pochybnost vzbuzuje v úvodu zmíněný příklad firmy AOL: přestože nezveřejnila adresy počítačů svých zákazníků, ale pouze jejich čísla, podařilo se novinářům podle dotazů dopátrat minimálně dvou konkrétních „obětí“ úniku dat. Technické možnosti jsou ale jen jedna věc. Jde především o to, kdy a pro koho má smysl křehké informace hledat. Případné slídily může odrazovat množství dat, která vyhledávačem procházejí. V případě Seznamu je to denně deset milionů dotazů, Google jich po světě registruje kolem miliardy. „Kdybyste chtěl vědět něco bližšího o konkrétní osobě, musel by se do toho vložit stát, například nasadit agenta do dané firmy nebo požádat přes soud o poskytnutí údajů. Chce to spoustu peněz, času a štěstí. I při nasazení všech prostředků je úspěšnost tak poloviční,“ říká Vladimír Smejkal. Laické milovníky webu v Česku může znepokojovat i fakt, že proti uklidňujícím hlasům specialistů nezaznívá žádná uživatelská oponentura. Informace z vyhledávačů mohou sice prozradit politické, finanční, sexuální nebo náboženské postoje konkrétních lidí, ale tuzemský internet i jeho reflexe jsou pořád ve srovnání se Spojenými státy pozadu. „Ještě jsme to neřešili, nemáme dost odborníků,“ připouští Filip Pospíšil z nevládní společnosti Iuridicum Remedium, která patří k nejhlasitějším strážcům soukromí. „Nikdo si zatím nestěžoval, že by tímto způsobem došlo k úniku osobních dat,“ říká mluvčí Úřadu na ochranu osobních údajů Hana Štěpánková. Riziko podnikání Má tedy uživatel internetu, který se bojí špehování, šanci se nějak bránit? Technické možnosti jsou zatím velmi omezené. Může se naučit triky, jak o sobě prozrazovat jen minimum informací (například mazat „cookies“ - tedy záznamy o pohybu na webu - nebo používat programy, které komplikují identifikaci jeho počítače), ale pro schopné slídily jeho otisk v počítači stejně zůstane čitelný. Uvědomělí uživatelé ale mohou s možností sledování rovnou počítat a chovat se opatrně, kupříkladu vynechávat pornostránky. Je to prostě riziko podnikání a je nutné si co nejdříve přestat namlouvat, že neuvěřitelné možnosti webu jsou úplně zadarmo. „Když někomu posíláte dopis, musíte také počítat s tím, že adresát si s ním udělá, co se mu zlíbí,“ odhání obavy ze ztráty soukromí počítačový expert Martin Kopta.

Kdo jsme

  • Tento web provozuje iure, neziskovka zabývající se ochranou občanských svobod.
     

Logo IuRe


 

Naše další weby

bba web

IuRe je členem

Internet Defense League